Dolomity 2008

7.5. - 11.5.2008 Text: Milan, Tom, Mari./ Foto: Milan, Carlos, Mari.
Kliknutím na fotografii si ji zobrazíte ve větším rozlišení. Pro návrat na náhledy použijte tlačítko Zpět na vašem prohlížeči.

Náš dlouho plánovaný výlet do Dolomit vlastně začal asi týden před plánovaným termínem 7.5.08. Tedy alespoň pro mě. Plánování trasy a výběr ubytování na první den, to byla pěkná zábava na několik večerů. Pak už zbývalo jen několikrát denně sledovat předpověď počasí na několika vybraných webech. To je osvědčený způsob, jak se nic nedozvědět, protože zdroje si často protiřečí, nebo alibisticky slibují jasno, polojasno až zataženo, přeháňky a místy vytrvalý déšť. Světe div se, tentokrát všichni slibují úžasné počasí. To mě znejistilo. Horší bylo sledovat zájem potencionálních účastníků, bohužel někdy i nezájem. Ale nevadí. Hlavně když vyrazí alespoň někdo.

A tak se i stalo. Někdo vyrazil. Teda já jsem vyrazil. Ve středu odpoledne jsme s Danou nabrali směr Vimperk, kde v hotelu Terasa byla naplánovaná první noc. Terasa byla milým překvapením. Hezký hotel, veliké, ale útulné pokoje, stylová restaurace a dobrá kuchyně. Prostě tam příště pojedeme znovu a zase si dáme ty dobré stejky - to mluví za vše. Už se začalo stmívat, když doráží Petr na novém Sprintu. To je povzbuzující, protože dvě motorky jsou už parta a u stolu se taky zvedli decibely. Ty se tedy zvedali až do okamžiku, kdy personál chtěl skončit a tak jsme šli spát. Moc brzo nebylo.

Čtvrtek ráno. Líp to ani začít nemohlo. Sluníčko, poměrně teplo, super snídaně a už telefony. Karel vyjíždí, za chvíli Tomáš s Luckou že už jsou ve Vimperku, Jarda přijíždí v zápětí a dokonce má už natankováno. Po všech předchozích zkušenostech se scházením se týhle party je to jako kdyby někdo mávl kouzelným proutkem. Je 8.50 a u pumpy ve Vimperku jsou všichni kdo mají zájem se družit. Prostě vítězství slušnosti nad vlastním pocitem důležitosti. A toho si cením. Bilance – 5 motorek, 7 obsazených sitců.

Vyrážíme přes Šumavu do Passau a dále směrem na Mnichov, avšak nikoli po dálnicích, ale po cestách k motorkám přátelštějších. Už po poledni se nám po levé ruce rýsují Alpy, ale my jedeme stále rovinou a jen mlsně šilháme doleva na ty kopce. Ale kus před Garmischem to přeci jen začíná – dočkali jsme se. Nahoru, dolů, doleva a prudce doprava. Cestou jsme moc nestavěli, jen když naši miláčci potřebovali papu, případně Karlos cígo. Přes Fernpass padáme do údolí Innu a v plánu je zaparkovat na začátku údolí Oetztal v penzionu a oslavou to začít „doopravdy“. Jak myšleno, tak uděláno. Hezký penzoš, pica a tekutiny všeho druhu. Prostě šel jsem spát s pocitem dobře vykonané práce, ale přesto v očekávání věcí příštích. Tak dobrou noc.

Součástí posezení v picošce bylo také pravidelné čtvrteční zasedání FJR klubu. Chtě nechtě jsme se usnesli na těchto výsledcích:
Přítomni a všichni včas a bez telefonů: Milan, Tom, Jarda, Karlos, Mari.
Nepřítomni, tudíž bez zážitků a navíc za 500 do kasičky: Honza, Filda, Franta a Vláďa

Ráno začínáme dojetím dolů na konec údolí Oetztal a zastávkou u pumpy, kde kromě nezbytného benzínu dolíváme do TDM něco málo oleje. Za pár minut je i TDM fertig a vyrážíme směr zatáčky. Původně plánovanou trasu přes Timmelsjoch musíme bohužel změnit, protože průsmyk je kvůli sněhu na italské straně ještě uzavřen. Ale i tak v údolích rozkvetlé stromy a na vrcholcích hor sníh... prostě úlet. ;-)

Přesouváme se směrem na západ a pro přejezd do Itálie volíme Reschenpass. Cestou všichni zkouší Mariho Sprinta a většinou se tenhle tříválec setkává s příjemný pobrukováním jak řidičů tak i spolujezdkyň.

Míjíme jezero Reschensee s poloutopeným kostelem (kouká ho jen vrchní cca polovina) a sjíždíme dolů do Itálie. Z průsmyku do údolí je to trochu nudná silnice. Poměrně silný provoz a absolutní zákaz předjíždění na 99% úseku nás celkem prudí. No, 50 km do Merana zvládáme a už už to začíná. Z Merana vyjíždíme na jih do městečka Fondo (už Dolomity) nádherou cca 30 km stoupající a klikatící se silnicí. Nahoře malá pauza, kafe a polívka, míjíme penzion, kde jsme spali předloni a valíme dolů k Bolzanu. Zase jedna serpentina za druhou.

Tady se odpojují Jarda a Mari., kteří to podle plánu otáčejí směr Čechy. Kousek sice jedeme po dálnici, ale za Brennerem sjíždíme a přes kopečky objíždíme Innsbruck. Přejíždíme i dálnici Innsbruck - Kufstein a pro cestu k domovu volíme doposud neznámou silnici přes Jensbach a Teggernsee. Poměrně překvapeni jsme celkem klikatou ale zároveň rychlou silnicí a nulovým provozem. To i přesto, že je pátek před Pfingsten a německy mluvící národy by měly provádět stěhování... Ještě stíháme u Rosenheimu minout totálně ucpanou dálnici München – Salzburg a valíme dál směrem na sever na Landshut. Opět nás překvapila rychlá i celkem klikatá silnice úplně bez provozu navíc míjející většinu obcí. Až pojedeme znovu do hor, pojedeme jistě tudy. Zastavujeme se až kolem 20. hodiny těsně před Landeckem a pěkně vyježděný i přes to, že jsme se od Alp už poměrně vzdálili. Penzion jsme našli i s garáží, večeři jsme taky dostali, takže usínáme a ráno už jen Landeck – Deggendorf – Strážný – Praha, kde přistáváme přesně podle plánu v sobotu kolem poledního.

Zbytek výpravy (jsme zase zpět v pátečním odpoledni) se přes údolí u Bolzana zvedá směrem na východ, na Cortinu do té úplně originální část Dolomit. Vzápětí však pro dnešek kotví v penzionku u Cortiny tak, aby byli ready na zítra.

Ráno se budíme do krásného počasí. I když včera večer pršelo a měli jsme strach, aby déšť netrval i ráno, nestalo se. Naopak slunce již svítí na vrcholky Italských Alp a my si užíváme parádní snídani v hotelu. Italové se opravdu vytáhli. Nejen ty jejich suchary s marmoškou, ale šunky, sýry, sladké, slané, výborná káva. Prostě jsme se přejedli jak se má – když je to zadarmo, že.

Vyrážíme poměrně brzy, abychom si užili asi nejlepší pasáž celého výletu. A to Cortina a její okolí. Parádní silnice, které se klikatí všemi směry a my máme v plánu kolem pěkně pojezdit. Tak do toho. Párkrát zastavujeme na focení a vychutnání si skvělé atmosféry. Na rozdíl od plné sezony je zde poměrně málo provozu a tím i parádní klídek. U jezera Misurina, jako již tradičně, stavíme na kávu a chvíli odpočinku. Pak již sjíždíme dolů do údolí, přejíždíme do Rakouska a čeká nás další vrchol dne, GrossGlockner Strasse. Je hezky tak snad to tam bude také pěkné. A bylo. Z hlediska ježdění to bylo trochu slabší, po silnicích teklo dost vody od tajícího sněhu, ale zážitek jet po silnice, kde jsou i tří metrové vyfrézované závěje na mašině, to se jen tak nestává a opravdu jsme si to užili. Bylo sice dosti chladno, ale když jsme zastavili tak nás pálící slunce přes černou kůži dokázalo zahřát.

Dneska končíme v Gosau v našem tradičním penzionu. Cestou se stavujeme na nákup nějakých špeků a podobných dobrot. Paní domácí nás hned vítá a má snahu nás zavést do pokojů. My se však rozbalujeme před garáží, dáváme si studená pivečka z lednice, které jsme si předem objednali a pojídáme nakoupené zásoby. Karlos, asi tak během půl hodinky zkonzumoval sadu 6 zakoupených housek s různými mazadly. Večer jdeme procházkou do místní putiky na pivko a ještě něco dodlábnout. Karel už si kupodivu nic nedává.

Ráno opět snídaně a odjezd směrem k domovu. Milan, ač nad mapou usnul, naplánoval a do GPS zadal velmi příjemnou trasu po malých a docela klikatých silničkách až do Passau. Tudíž nám cesta utíká velmi příjemně a rychle. Z Passau nás již čeká standardní cesta přes Vimperk, Strakonice a domů. Ve Vimperku se loučíme s Karlosem (jede ještě něco podělat na chatu) a pokračujeme k domovu. Všichni se šťastně dopravili domů a myslím, že dlouho plánovaný výlet se velmi povedl, jak z hlediska počasí, tak trasy, účasti (kdo chtěl jel, kdo nechtěl …). No prostě bomba.

Tak snad zase někdy vy nekonečné zákruty alpských zemí.

Home