Vejletění po středním Rakousku
27.4.-1.5.2007 / Text: Milan / Foto: Milan, Jarda, Carlos, Franta
Kliknutím na fotografii si ji zobrazíte ve větším rozlišení. Pro návrat na náhledy použijte tlačítko Zpět na Vašem prohlížeči.
Milan dodává svoji premiérovou - a nutno hned poznamenat, že velmi povedenou reportáž:
Plán výletu byl velmi jednoduchý. První noc v pátek přespat na Lipně a potom Alpy, Alpy a Alpy. Páteční sraz byl u OMV v Chuchli a Praha byla ucpaná skoro jako před víkendem prodlouženým o dva dni zaslouženého volna. Tak jsem si říkal, že ten pravý nářez začne až z Chuchle dál, ale to jsem ještě netušil, jak moc budu mít pravdu.
Celkem v přijatelném čase se nás sešlo šest. Jarda, Francesko, Carlos, moje maličkost a dva Jardovi kamarádi – Viktor a Luboš – bezva kluci. Pak to začalo: než jsem trefil správně prsty do rukavic, byli všichni pryč, silnice z Prahy na Cukrák plná plechovek, okolí malinko rozmazaný, ale v dohledu žádná povědomá motorka – to snad není možný. Tak jsem si říkal, že to ještě chvíli vydržím a pak ostatní prohlásím za nezvěstný. Až mnohem později, když se veškeré dění okolo mě vrátilo do normálu, mi to celé došlo – motoabsťák v kombinaci s živelnou radostí z pár volných a svobodných dnů, popřípadě ty endorfiny a tak, dokáže trochu rozmáznout krajinu v okolí. Ale musím přiznat, že to netrvalo moc dlouho a Karel kostatoval něco o onanii na rovné silnici (přesně si ten jeho výrok nepamatuju, ale stejně by se asi nedal reprodukovat), nečekaje na jakýkoliv projev souhlasu zabočil (případné dámy si povšimnou, že pregnantně rozlišuji mezi slovesy zabočit a zahnout, příp. podstatnými jmény pytlík a sáček) směrem na Blatnou a tím zahájil sled krásných zážitků za řídítky našich miláčků.
Ve Volyni jsem byl poctěn vedením výpravy, což jsem oslavil hned za vsí nešetrným verblováním páčkou zadní brzdy. Reakce ve stylu geniální FJR nebyla ani tak překvapivá, jako okamžitá. Pohled na mé zadní kolo, ač jsem civěl do dáli před sebe, mě jen utvrdil v přesvědčení, že mě opravdu čeká pár pěkných dnů plných zážitků, které se dají uložit do memory jen s pomocí fajn kamarádů na motorkách. Zkrátka software netřeba, jen ty věci hard.
Přes Prachatice a Libínské Sedlo do Volar je to nová a moc dobrá cesta. Dále na Planou, kus kolem Lipna a jsme u penzionu Plánička. Srdečné přivítání s majiteli a už sedíme na terase zavaleni první pomocí, servírovanou milou obsluhou. Pan majitel, sám příležitostný motorkář, vyniká pohostiností a pochopením pro žízeň vznikající třením molekul vzduchu o jezdcův povrch zejména ve chvílích prudkého náklonu ve vracečce a při zařazené nízké prudkosti. Proto se nic nezdráhal zahušťovat pivní mok na své náklady domácí moravskou slivovičkou, což sklidilo veliké uznání zůčastněných, i když ke konci produkce již někteří vyjadřovali nesouhlas a poté již nevyjadřovali nic. Ale tak je to dobře, tak to ma byť.
Ráno nás vzbudilo sluníčko a tak hurá snídaně, do kůže a do sedel. Karel nás chtěl protáhnout po neexistujících silnicích a hraničních přechodech, nic nedbaje skromných upozornění svých oveček na absenci jakýchkoliv silnic v mapě. Ale po několika marných pokusech proniknout na území našeho jižního souseda ilegálně lesní cestou, převlečeni za sběrače borůvek a o strojích pod sebou nic nevěda, se chlapsky podvolil osudu a jako řídící pracovník bez mrknutí oka a beze slova, zřejmě uznal svůj omyl a podvolil se diktátu mapy. Ulehčeně jsme si oddychli, leč v tomto směru zdaleka nebyl legraci konec. Osvědčený přechod Studánky a všem známý šok – jak to jen ti druzí dělaj – žadnej bordel zničehonic v zatáčce, záplatu v asfaltu vidíš, ale pérování o ničem neví, i stupačce se ten kotakt s kamarádem asfaltem líbí jaksi víc. Prostě paráda. Jedinej zlej moment přichází ve Freistadtu, když po kávičkách, štrůdlíčkách, zmrzlinkách a jiných laskominkách v kavárně na náměstí (je vedro a tyhle kavárny mívají výhled co na Eifelovce není) přichází rozloučení s dvojicí Viktor a Luboš. Prostě se musí vrátit domů. Ahoj kluci.
My měníme Český Les konečně za východní cíp Alp není to vůbec špatně. Cesta přes Dunaj, dále podél řeky Enns a doleva – řeka Salza. Pohádka. Ty kopce tu nejsou tak vysoké jako jejich západnější bratři, ale jako by to chtěli nahradit malebností a divokostí přírodních scenérií. Ráj vodáků, horolezců a nás skromných motorkářů. Všech nás tu je dost, ale ne přesmoc. Cíl toho dne – Mariazell – jsme ztekli hrdinně a naši zástavu jsme vztyčili v prvním objevivším se hotelu při triumfálním vjezdu branami do městských uliček. Nebyla to špatná volba – zejména garáž pro naše koně zabodovala. Následé porobení si místních hospůdek vč. jejich osazenstva probíhalo dle osvědčených schémat až do doby, než kdosi objevil na náměstí stánek s místní slovutnou specialitou – Mariazeller Magenlikër – bylinky a zase bylinky – jak to asi tak mohlo dopadnout. Způsobovalo to ohromnou žízeň. Ale krásnou. Moc jsme s tím bojovali a myslím že jsme uhráli nerozhodně. Ke cti výrobce p. C. Arzbergera (divný jméno – kdybych si toho všimnul před akcí, asi bych byl opatrnější) nutno přiznat, že i přes poměrně divoký arzenál zvolených soubojových zbraní, bylo ráno slunné a veselé a smyslně slibující další a další zážitky.
Klasický ranní model – snídaně, kůže, sedlo – nic hezčího když svítí sluníčko asi nikdy nikdo nevymyslí. Aspoň doufám. Cíl nejasný – a to je přesně to, co považuju za krásný. Nevím kam, co, kdy, jak, ani skoro nic jinýho, ale chci to a baví mě to. A tady začíná druhý díl té náramné taškařice. Vprvním díle se to jmenovalo mapa, teď je to bůhvíproč GPS. Jestli chodíte do divadla na komedie, do kina na Halywood, čtete Švejka, nebo vymýšlíte vtipy o blondýnkách – kašlete na to a kupte si GPS. Nečtěte návod k obsluze – to je stupid. Dotyková obrazovka, milion giga paměti, spojení s nejméně třemi satelity na oběžné dráze okolo sluneční soustavy a plynulý tok informací na celosvětové informační síti vám zajistí nejen pocit své vlastní geniality, ale i obrovskou srandu (promintě mi, ale to je slovo – co?). Řehtali jsme se ráno, večer, přes den a vlastně furt. Teda my, co jsme se nesnažili podle toho najít cestu. Jinak Karel s Jardou podezřele připomínali Siamská dvojčata, co jsou srostlí hlavou a každý z nich má na věc opačný názor. Když ani několikanásobná tel. konzultace se známým odborníkem Fildou nedokázala odlišit sever od jihu, odklad přístroje trval bezmála na další zastávku a potom další hlavový srůst.
Ten den – neděle – byl naprosto fantastický. To co jsme původně chtěli hledat na Hochalpenstrasse jsme z valné části našli nasever od Mariazellu. Bohužel, v nejsevernějším bodě toho dne jsme se museli chca nechca rozloučit s Francescem, kterého přepadla tak silná touha po své průvodkyni životem, že tep se stal nitkovitým, úsměv křečovitým a obava o jeho duševní zdraví nás přiměla rezignovaně ho propusti do domácího ošetření. My otrlí – teď už jen tři mohykáni – jsme pokračovali po Naturpark Ötscher Tormäuer – pomalu, páč silnic nic moc, ale ta příroda! A dál přes sedla a sedýlka, sídla a sídýlka – a zase Mariazell. Již předešlý den byla vyhlášena zásada, že hotel se bude hledat od shora dolů, tedy nejprve na kopec a dál je to jasný. A ejhle, hned se to osvědčilo. Úplně nahoře na kopci stojí penzoš jak má být. Sice soužití s některými členy expedice na jednom pokoji je krajně problematické, zejména vzhledem k jejich dlouhodobým pobytům na zařízeních určených i ostatním a jejich fyzické přítomnosti tam i dlouho po jejich opuštění, ale kamarádství je kamarádství. Ale ten jeden pokoj stejně byla chyba. No ale zase ten pocit – přežili jsme to! Hurá. Jenže kdo dnes má ten výcvik imunity vůči chemickým zbraním, jako naše ročníky, odkojené studenou válkou?
V pondělí ráno někdo zřejmě ještě ne zcela probuzen dostal nápad, že žízeň – tu molekulární – nejlépe utišíme na Moravě. Bylo mi to hned podezřelé, ale svoboda projevu je svoboda projevu. Tak jsme to hnali severně a hnedle za hranicema jsme dali gábl, co jinde nedostaneš. Cílem byly Valtice a jejich zámecká vinotéka. Idea super, ale moraváci už brzo odpoledne netáhli, všude zavřeno, a tak to zachránil parádní hotel (singlerooms) a garáž, a jedna či dvě otevřené hospody, co jim nevadilo, že v hospodě chcete najíst a napít. Je to bezva pocit, když víte, že se věci přece jen tak pro nic za nic neměněj, a že ten tlak globalizace, konzumu a trhu umíme rozptýlit na atomy a ty dovedně skrýt před finančákama.
Domů přes Jinřichův Hradec – úterý – nic moc, protože ten smutek posledního dne tam je. Ale bilance neuvěřitelná. Konec dubna. Pět dní sluníčka a tepla. Cca 2 500 km parádního svezení. Pohoda, nabitá baterka. Chlapi děkuju. Jestli mě ještě někdy vezmete do party, slibuju, že už žádná legrace. Jen solidní info. A tu GPS... ale nic. Můj mobil je taky chytřejší než já.
Home
