Protože v úterý 5.7. bylo v celé Evropě fakt hnusně, určili jsme si oficiální start ve vesnične St. Weit nedaleko Mariazellu ve Štýrsku na středeční 13. hodinu. Nekteří jsme ale nevyměkli a přejeli už v úterý alespoň do Vídně, ale byla to cesta opravdu za trest. Naopak středa nás potěšila svým příjmeným slunečným a ne příliš horkým počasím a tak nebránilo nic splnění dodatečně inovovaných itinerářů.
Přepočítali jsme mužstvo čítající 5 osob (3× zakládající členové, 1× ministr zahraničních záležitostí a 1× Filip, klubový novic) a vyrazili jsme Semmeringem směrem na západ s cílem někde u Grossglockneru. Překvapila nás velmi pohodová, minimálně frekventovaná, převážně "středně klikatá", ale o to rychlejší cesta malebnou krajinou "malých Alp". Ať už jsme projížděli kaňonem říčky Salza nebo zdolávali nějaká nižší sedla, uznali jsme, že Štýrsko je skutečně zelené srdce Rakouska. Silnice často měnila svůj charakter, prudká klesání střídaly strmé výjezdy, dlouhé táhlé zatáčky se nenápadně měnily v krátké a utažené serpentýny... Nádhera. Okolní krajina měnila ráz také co 5 kilometrů. Ať už jsme se valili v údolích nebo přes kopce, stále jsme jeli skutečně malebou, příjmenou živou přírodou.
Večer a noc jsme strávili v romantickém ;-) penzionu Rösner na náměstí v Altenmarktu im Pongau a až na drobné nepříjemnosti s Jardovými palačinkami v klíně, kostelním zvonem, který co čtvrthodiny bimbal snad i datum, a drobnou hádkou nejmenovaných J. a F. o tom, kdo koho víc rušil chrápáním (padala i ostřejší slova typu sbíječka, motorová pila, startující letadlo atd.) jsme se vydali ve čtvrtek ráno vstříc "horskému" dobrodružství zvanému GG.
Počáteční polojasno nám nejprve na tvář vhánělo připotoměle optimistické úsměvy, ale s příjezdem k severnímu mýtu pod Grossglockner nás déšť všechny pěkně schladil. Po zjištění, že nahoře je sníh (ale už prej asi odklizenej) a teplota kolem nuly (ale spíš těsně nad) jsme stejně nevyměkli a vyrazili! Noooo, výhled teda fakt nebyl nic moc. :-(
Na vrcholu Edelweisspitze jsme si chtěli nechat od nějakého turisty udělat společnou fotku a tak jsme si 20-ti minutové čekání na prázdném parkovišti (kde je obvykle tak plno, že se tam čeká fronta) zkrátili zcela neplánovanou koulovačkou. Franto sorry, ale ten běhající cíl jsme si my čtyři zbývající vybrali opravdu jednohlasně.
Co sněhové mrholení, voda na silnici místy se měnící v červencový led a mlha, že i ptáci chodili pěšky, dovolovalo, sjeli jsme kopec na jih a přes Lienz a Ploeckenpass jsme dosáhli Itálii. Původně plánovaný cíl někde v Dolomitech vzal však zasvé a totálně promočení (pravda, na oblékaní nepromoků jsem zastavil až po asi 20 km slušného lijáku s tím, že jsem "přece za každou zatáčkou čekal na to slunce") jsme skončili nedaleko Lazzo di Cadore. Tentokrát jsme noc strávili v "hotelu" s honosným názvem Albergo Trieste. Nechci pomlouvat, ale i přesto, že kategorie byla tak "s ramínkama a bez švábů", byli jsme vůbec rádi že se uvnitř můžeme převlíct do suchýho. A venku pršelo. Celý večer a celou noc. Pořád pršelo.
Ráno však, jak kdyby to nahoře věděl, rozehnal mraky a tak jsme na shánění pneuservisu z důvodu Frantova zadního plátna měli fakt hezky. Po výměně gumy jsme vyrazili přes Dolomity a po trasách známých z loňské červnové expedice, se zastávkou v klasické italské pizzerii (zdravíme Zuzku od Zvolena), jsme spadli až těsně k Bolzanu. Chvilkama svítilo i sluníčko, tak jsme se ještě vydali do protikopce, kde se nám útočištěm na dnešní noc stal klasický italský horský hotel s Mini-dekorací na střeše a s milou Jarkou od Povážskej uvnitř. Taky zdravíme. Cesta z údolí do městečka Roen byla fajn, protože silnice zaříznutá do svahu s naprosto unikátním pohledem na zapadajícím sluncem zalitou Marmoladu nám bral dech.
V sobotu ráno jsme vyrazili směrem na Merano. Stavili jsme se na rozhledně Penegal. To zrovna chvilku nepršelo, ale jinak standardní deštivé počasí a dost často vyfrézovaný povrch vozovek (hlavně v zatáčkách) jako kdyby nás chtěl už fakt naštvat a poslat domů. Přes Merano (zabloudil jsem, sorry - v tomhle městě nikdy nehledejte čísla silnic ba dokonce směrovky s názvy měst - nejsou tam) jsme se vyšplhali na Jauchenpass a směřovali zpět do Rakouska. Občas jen pršelo, ale jinak fakt chcavec největší.
Když jsme pak z italské strany pod Brennerem zamířili po dálnici na Innsbruck, vylezlo sluníčko. No fuj. Teď? A kdes bylo předtím? Co? Že se nestydíš... Ale už jsme na to přišli. Příště, až budeme zase plánovat nějaký výlet, na internet napíšeme cíl na opačné straně Evropy. Třeba Polsko a pojedeme jinam. Polsko může očekávat vydatné deště a my - snad - příznivější počasí.
No nic. Přes Rakousko (někdo přes Linz, někdo přes Vídeň) jsme dorazili v pohodě do svých domovů. Osobně jsem měl hezky akorát od Mirošovic do Prahy. To fakt naštve. Tak snad příště to bude s počasím lepší! A na závěr: Všichni jednohlasně slibujeme, že pojedeme na nových pneumatikách, že? Franto! Jardo!
