Po kochání hups na mota a směr Itálie – přechod Plockenpass. Libujeme si jak krásně cesta ubíhá – o dost míň si ale libuje Ferda v modrých montérkách s jakousi věcí v pacičce, ze které se po lepším ohledání vyklubal radar a z monťasů uniforma rakouské policie. Jestli se nám zdála pokuta 36 € za překročení o 22 km/hod přílišná, napadlo ho veselejší řešení o předběžném zadržení s propuštěním na kauci 200 € - byl to FAKT FAJNOVÝ CHLAPÍK!!! Jelikož máme ještě před sebou lán cesty volíme variantu 36€ a pokračujeme směr Itálie.
Napucovaná rakouská horská architektura bere za své hraniční čárou. Kolem Venzone a Gemony si to uvědomujeme pohledem na každý dům a nemluvě o zákoutích kolem silnic a silniček. Jiný kraj – jiný mrav , pokračujeme na Udine, kde naskočíme krátce na dálnici A4, kterou opouštíme u krásného městečka Portoguaro, které jsme zvolili za cílovou stanici prvního dne – máme v „kolech“ 760 krásných kiláčků. Hotýlek Spessotto nám za páďo na hlavu poskytne všechno co potřebujeme a ještě ani netušíme co všechno to bude…
Druhý den: Sobota 11.9. 2004 Na druhý den máme naplánovanou krásnou cestičku do Neapole. Plány berou za své hned ráno protože – „hele Jardo - koukni na tu zadní gumu to už asi není na ježdění…že jó???“
No a teď nastupuje ono netušené v podobě sice techniky naprosto neznalého, ale ochotného a vytrvalého recepčního ze Spessotta, který začal obvolávat místní servisy a gumárny…, potom další a další servisy v blízkém i vzdálenějším okolí. Výsledek – trpělivost přináší plody, je 11:00 stojíme v S.Dona di Piave s přezutou gumou a víme, že v 20:00 startuje z Neapole náš trajekt směr Sicilia – Palermo. Z toho vyplývá, že je před námi nějakých 800 kiláčků. Přehodnocujeme stav – plánovanou projížďku Apeninským poloostrovem předěláváme na štvanici, přičemž obě role štvaných i štvanců bereme na sebe. Sotva se, ale zakusujeme do dálnice směr Ravena – zapadáme do totálně neprůjezdného špalíru koupáníchtivých Italů…víc jak hodina šnekařiny má za následek, že popis další cesty je takovýto: – pumpa/benzín/voda – plný knedlík – pumpa/benzín/voda – plný knedlík…
…VÍC FAKT NEVÍM…
Výsledek??? – Neapol 19:00 hod do obřího trupu lodi vjíždí 2 báječné stroje, kterým přibylo na tachometrech dalších 805 kilometrů a na sedadlech jim visí dva bambulové, kteří toho mají docela plný brejle. Takže - rychle motorky přikurtovat – trádá na palubu – pár snímků (pochybné kvality), šupky-dupky do kabiny a usínáme za monotónního zvuku dvanácti dvanáctiválcových motorů spánkem spravedlivých.
Třetí den: Neděle 12.9. 2004 Lodní rozhlas nás žene do podpalubí něco kolem 06:00 – jsme v přístavu Sicilského Palerma a máme před sebou poslední (odpočinkovou) etapu do cíle třídenního putování, kterým se má stát Kalábrijské městečko Bova Marina.
Pár foteček v přístavu s lepou mramorovou dámou a po krátké projížďce spícím městem mafiánů – směr Messina, kde nás čeká další loď, která nás přeplaví přes Messinskou úžinu zpět na Apeninský poloostrov do Villa San Giovani. Odtud směr Réggio di Calábria – Mélito a ve 13:15 parkujeme v Česko-Italském zázemí pro příštích pár dní Bova Marině – tachometry vykazují dalších 325 kilásků od chvíle, kdy jsme vjeli z lodi v kmotrově městě Palermu. Sečteno a podtrženo: 2 x v lodi, 1890 km a můžeme se natáhnout na pláži – teplota vzduchu 30 plusových stupňů na Celziově stupnici a voda o necelé čtyři stupínky níže – LUXUS!!!!!!
Po lehké aklimatizaci a dočerpání sil a chuti jsme se vrhli na gumování Kalábrijských silnic. Asi nemá smysl abych popisoval jednotlivé trasy a jejich kilometrické průběhy. Celkově jsme najezdili něco kolem 1500 km po cestách a cestičkách, které stojí za „motosklouznutí“. Bova Marina, ze které jsme vyráželi je u pláže – 0 metrů nad mořem a za nějakých 20-50 km se pohybujete ve výškách 1.500 – 1.950 m n/m, v pohoří Aspromonte. Městečka Gerace, Scilla, Locri, Pentidatilo a další a další, které jsme navštívili nás nadchly a výhledy z kopců byly někdy až neskutečné. V průběhu pobytu nás postihla i pořádná „buřina“ a musím říct, že se po ní významně zhoršila úroveň komunikací, neboť se zde na mnoha místech objevily různé bahýnka a štěrky, s jejichž odklízením si místní cestáři VŮBEC, ale NAPROSTO VŮBEC nedělali žádnou hlavu.
Obecně je potřeba říct, že Kalábrie je kouzelná a stojí za to se na ní povozit. Občas nabídne i notnou dávku adrenalinu, to když pečlivě připravujete cestu podle tří map, které se v mnoha údajích různí, ale bezva překvápko se koná až při vlastní jízdě, kdy zjistíte, že PŘEDEVŠÍM se ty mapy různí se skutečným stavem!!! Silnice si prostě uprostřed hor skončí, anebo v lepším případě se promění v polní cestu, kterou lemují dřevěné nečitelné cedulky prostřílené zbraněmi různého kalibru…S tímto se musí vždycky počítat a při plánování cesty je nezbytné si nechávat 2-3 hodinovou rezervu na takové případy.
Ale jinak – LUXUSNÍ poježděníčko.
Každá lahoda má však svůj konec – je pátek 24.9. 2004 a my se naposledy poválíme v teploučkém moříčku, hodíme Poseidonovi pár nikláků, aby nás příště zase takhle báječně pohoupal na vlnkách – narážíme blembáky a ukusujeme první kilásky zpáteční cesty. Z Bova Maríny si to dáváme kolem moře po SS 106 (alias E 90) směr Taranto. V Catanzaru to, ale vzdáváme – couráme se totiž pořád ucpanými městečky a s průměrem 50 km/hod bychom Itálii přejeli tak za měsíc. Uhýbáme tedy doleva přelítneme na obrácené pobřeží, kde naskočíme na dálnici A 3 směr Cosenza a dál potom na Salerno. Než se rozkoukáme míjíme Řím a najíždíme do Tivoli, kde nasáváme podvečerní „atmošku“ a ubytováváme se. Máme za sebou 768 kilometrů a ani to nebolelo – do hajan.
Sobota 25.9. 2004 ráno v Tivoli vypadá krásně – trošku se honí mráčky, je ale docela teploučko a my do růžova vyhajaní najíždíme na dálnici A 24 směr L.Aquila, která se zakusuje do Italských kopečků a měla by nás znova převést na pobřeží v okolí Ancony. Jen malinko popojedeme do kopečků – končí teplíčko a poprvé navlékáme nepromoky, protože ještě začíná HNUSNĚ pršet.
V duchu doufám, že až se napojíme na pobřeží na A 14, tak to bude lepší… Konečně pobřeží a dálnice A 14 – k zimě a dešti se přidává ODPORNÝ vítr a v tuto chvíli je to OPRAVDICKÝ HUMUS, kterým se brodíme takřka až po sjezd u Rimini. Jako mávnutím kouzelného proutku vyskočí na obzor zlatá koule, my sjíždíme na SS 309 (nebo E 55) a užíváme si počasíčka přes Chioggii až do Mestre, kde na chvíli najedeme na A 4, ze které sjedeme u městečka Portoguaro – šups do hotýlku Spessotto – kůže dolů, sprška a hurá do ulic, kde to FAKT žije! Je krásný letní večer a my máme za sebou 648 km a před sebou poslední etapu směr Praha.
Je neděle 26.9. 2004 a my si neděláme iluze o nějaké extra cestě… Fotečka za posledním italským mýtem je dokladem toho, že čistá obloha a sluníčko je za námi.
Vpředu jsou Alpy, déšť, zima a hnusné kafča a předražené ionťáky. Jenomže netušíme, že k tomu všemu se ještě přidá smělá policie, která nám hned ve třetím tunelu napálí každému 35€ pokutu za blbé překročení o nějakých pár (55) kilometrů v hodině. Jak říká klasik: „ Je to opravdu zkurvená země, koneckonců jako každá jiná“… já přidávám: DÁL OD APENINSKÉHO POLOOSTROVA.
Zbytek cesty do Prahy? Dálnice, zima a tu a tam déšť… V šest večer jsme v Praze – poslední den jsme nadrandili 781 kilometrů, takže za ty tři dny jsme skousli 2.197 km. Dávám si 2 panáky tekutých švestiček a lezu do vany s horkou vodou… LUXUS!!!!!
P.S.: Jeden vzkaz pro rakouskou policii: „Za těch 101 € o které jste nás oškubali si kupte něco pořádného na sebe – takové hadry ve kterých se producírujete po ulicích dnes, už u nás nekoupíte ani u vietnamského stánkaře!“
… tak, to mají za to…